Chci se s vámi podělit o zážitek a životní poučení
Již několik let máme v Ateliéru ŠUM kurzy pro seniory. Ti k nám chodí z různých důvodů. Vedle lidí toužících po zdokonalení ve výtvarném vyjádření, kurzy vyhledávají lidé hledající lidské společenství. Další kategorií jsou lidé, kteří aktivně čelí stárnutí a jeho zdravotním nástrahám. Provázení všech těchto třech skupin mne vždy velmi výtvarně, lidsky i profesně obohacovalo. Netušila jsem však, že se moje prožitky ještě zmnohonásobí.
Život tomu chtěl, aby druhým dílem seriálu Souvislosti bylo zamyšlení nad výtvarným sebevyjádřením a jeho možnostmi při překonávání následků cévní mozkové příhody.
Moje máma mi udělila poslední životní lekci
Díky ní, jsem na vlastní kůži ověřila, že výtvarné vyjadřování velmi pomáhá mozku k prošlapávání ztracených cest a cestiček. Potvrdila jsem si, že díky neverbální možnosti ventilace prožívaného má výtvarné vyjadřování očistný účinek na duši. Člověk zapomene na kdejakou duševní bolest a bolístku..Výtvarné vyjádření dovoluje prožívané ventilovat a zpracovat, i když se slov nedostává.
Inspirace, nebo iktus
Je velmi zajímavé sledovat, co mozek zasažený mrtvicí udělá s obrazem na který se dívá. Jak jej deformuje a jak si jej promítá. Jak propojuje sílu myšlenky s rukou držící štětec. Jak vznikají fantazijní obrazy. Mozek je velmi tvárný a stále lépe zvládá přenos viděného na papír.Stále lépe drží tužku, dovede se stále déle soustředit. Vytváří krásné obrazy, nehodnotí, jen vyjadřuje viděné i neviděné….. I zde je však jednou konečná stanice.
Následky mrtvice je možné se do jisté míry promalovat
To věděl již Antonín Slavíček již v 39-ti letech, po mrtvici ochrnutý na pravou polovinu těla. V popisovaném případě to byla podstatně později levá strana. Malování bylo jednou z aktivizačních technik, kterou jsme zvolili. Bylo ji však možné realizovat až po překonání akutní fáze a po základní aktivizaci tělesné. 24 hodinová péče byla nutností. Dříve máma chodila na kurzy sama- mohla bych ji zařadit do první skupiny lidí, kterou jsem zmínila na začátku článku. Po ataku mrtvice patřila do třetí skupiny. Na vozíku byla doprovázena naší pomocnicí. Vůbec možnost příjezdu do kurzu už byla malým vítězstvím.
Jak se nám to povedlo?
Po dlouhém hledání a nepříjemných zážitcích z různých zdravotních zařízeních jsme našli Dům u Agáty. Chtěla bych usnadnit lidem nacházejícím se v podobné situaci hledání vhodného zařízení. Kde je aktivizace běžnou součástí dne. Kde empatie není jen pouhé slovo zdůrazněné tučně na webu. Já naši cestu popsala a nedá mi to, chci vás seznámit s Ilonou Kněžínkovou – paní ředitelkou Domu u Agáty.
Ilono, tak povídejte, jak to všechno začalo?
„Stejně jako většina z nás, jsme měli kolem sebe babičky a dědečky, kteří si s námi hráli. My okolo nich vyrůstali a oni vedle nás postupně stárli. Děti si generačních změn tolik nevšímají. Berou jako fakt, že babičky a dědečky občas a postupně častěji něco bolí a sem tam musí jít do nemocnice, ale zase se vrátí. Pak se z nás dětí stanou rodiče a z našich rodičů jsou babičky a dědečkové. Začínáme se starat, aby nemuseli do nemocnic a aby nebyli osamělí. Čím jsme starší, vnímáme stáří jako danou součást života, se kterou je třeba počítat a být připraveni jí čelit.
Od myšlenky vybudovat domov pro seniory v rodinném duchu a s laskavou péčí až po jeho samotnou realizaci uběhlo několik let.
Co nás ovlivnilo
Jedna babička nám odešla příliš brzy, nešlo jí pomoci. Jeden dědeček trávil konec svého života v zařízení, které i když se snažilo, domov nahradit nemohlo.
Babička Anča bydlela ve společné domácnosti s jednou ze svých dvou dcer dlouhých 67 let. Od svých 75 let byla dva roky šťastnou a vitální prababičkou. Osud zasáhl v létě, kdy si užívala tří generační letní pobyt na horách se svojí dcerou a milovanou pravnučkou.
Přišlo to k ránu. Neschopnost mluvit, hýbat rukou, nohou, rychlá sanitka, nemocnice, propuštění domů, intenzivní rehabilitace a jasné rozhodnutí maminky nevrátit se do oblíbené práce, ale zůstat doma s babičkou a pečovat o ní.
Díky intenzivní a starostlivé péči maminky prožila babička dalších 12 let v domácím prostředí s laskavou, ale vyčerpávající péčí, která byla postupem času stále náročnější i pro další členy rodiny.
Babička nás všechny měla stále kolem sebe a jen kvetla. Zato maminka byla čím dál unavenější, zamlklejší a vyčerpanější. Přesto nechtěla slyšet o žádné pomoci zvenčí, ani aby o babičku pečovali jinde a ona si mohla alespoň trochu užívat vlastního podzimu života se svými vnoučaty.
Každý, ale takové štěstí, aby mohl zůstat doma a pečovalo něj blízký člověk, nemá. Poslední rok babiččina života si maminka konečně řekla o pomoc. Péče o babičku byla v domácím, plně bariérovém prostředí již neúnosná.Hledali jsme zařízení, které by laskavou péči dcery a dalších blízkých alespoň trochu nahradilo.
Jak vznikla myšlenka
Tak jsme začali přemýšlet, počítat, studovat, čerpat a vstřebávat informace, učit se jak ano a jak ne. Představa byla jasná. Hezké, stále čisté a voňavé, světlé, optimistické a vlídné prostředí, kde by se lidé cítili příjemně a my bychom si uměli sami sebe představit jako budoucí klienty.
S myšlenkou vybudovat menší a opravdu rodinný domov, který bude poskytovat osobní péči a individuální přístup, souvisí i jméno našeho zřízení. Objekt jsme pojmenovali po naší nejmladší dceři a Dům u Agáty považujeme za naše čtvrté dítě.
Chtěli jsme umožnit rodinným příslušníkům, aby se nemuseli obávat říci si o pomoc pro své blízké, aby neměli výčitky sami před sebou, že selhali, nepostarali se sami.
Chtěli jsme vybudovat zařízení, ve kterém se lidé budou cítit dobře a jejich blízcí budou mít jistotu, že využívají kvalitních služeb.
Výběr místa
Řeporyje se nám líbily jako klidné místo s dobrou dopravní dostupností v rámci celé Prahy a Středočeského kraje. Navržená moderní budova s velkými okny, rozlehlou terasou a vlastní zahradou, která spojuje objekt se sousedním zdravotním střediskem, vytvořily zázemí, které jsme si představovali. Ve zdravotním středisku sídlí praktičtí lékaři, stomatologové, psychiatr, fyzioterapeut a ortoped a Dům u Agáty se všemi lékaři úzce spolupracuje.
Světlé chodby uvnitř Domu u Agáty, tři barevně odlišená podlaží a prostorné pokoje pro jednoho, dva nebo tři budoucí klienty, splnily náš záměr o nadstandardním bydlení. Vybudovali jsme pěkný objekt, vybavili ho technickým zázemím, zajistili jsme dobré jídlo, kvalitní úklid. To nejdůležitější jsou však lidé kolem, na kterých stojí námi vytoužená laskavá péče s úsměvem. Někdy těžce vykoupeným.
Velkou neznámou byl pro nás budoucí personál.
Chtěli jsme nabídnout práci slušným a empatickým lidem, kteří budou svou práci dělat i tak trochu srdcem. Prošli jsme složitou a trnitou cestou, ale vyplatilo se to. Těší nás, že mnohé dámy u nás pracují od samého začátku, prošly s námi personálními úskalími a dnes je naše spolupráce založená na vzájemné úctě a důvěře.Velmi si ceníme našeho malého a přátelského kolektivu, který přijal za svou naší filosofii o kvalitní a profesionální, ale zároveň lidské a individuální péči a přístupu ke každému našemu klientovi. Vážíme si všech jednotlivých členů našeho personálu za jejich laskavou, vstřícnou a nadstandardní péči, kterou bez rozdílu věnují všem našim klientům.
Naše přednosti
Jsme malý, soukromý domov, který nabízí komfort atmosféry rodinného prostředí s profesionální péčí a službami celého našeho týmu. Díky všem našim zaměstnancům, kteří pečují a starají se o blaho našich klientů se nám daří, aby krásné, moderní a čisté prostředí nebylo jen neosobním zařízením, jedním z mnoha. U nás má každý klient jméno, za kterým je příběh. Příběh, který ctíme. Neumíme zázraky, ale stává se nám, že od nás lidé odcházejí zpět do domácího prostředí právě díky skvěle odvedené práci. Za to patří vděk celému výbornému týmu Domu u Agáty.“
Jestli vám tento náš společný článek v něčem jen trochu pomohl, splnil svůj účel.
Chcete vědět víc?
V Ateliéru ŠUM i v Domě u Agáty jsou dveře otevřené.
Jo a obrázky pod článkem
To jsou obrazy seniorů navštěvujících artklub pro seniory v našem ateliéru. Pak je to malý náhled na stavbu Domu u Agáty a jak dům vypadá nyní. Následují obrázky po cévní mozkové příhodě a ty jsou zase z artklubu pro seniory.
