Pohodlně se usaďte, seriál dějin umění je opět tu.
Toto je další ze série článků, které najdete na našem webu pod názvem „Střípky dějin umění“.
Odkaz na seznam všech článků najdete zde.
Raffaello Sanzio (Raffaello Santi, Rafael Sanzio da Urbino)
(28. 3. 1483 Urbino– 6. 4. 1520 Řím)
Princ malířů architektem
Raffaello se narodil ve městečku Urbino jako jedináček. Inspirován příkladem svého otce Giovanniho a všeobecným rozkvětem umění své doby – se stal malířem. Oba rodiče mu zemřeli poměrně brzy a jen tři roky po sobě. Matka Maggia di Battista Ciarla zemřela 7. října 1491, když mu bylo 7 let. Otec zemřel 1. srpna 1494. O malého Raffaella se potom staral jeho strýc z matčiny strany, Simone Ciarla. Ve třinácti letech byl zapsán do učení k Pietrovi Perruginovi, u kterého zůstal tři roky. Po té odešel pracovat do Sieny. V letech 1501-1508 měl zakázky v Urbinu, Perugii, Sieně i ve Florencii. V říjnu 1508 ho Donato Bramante, známý dnes hlavně jako architekt, díky skvostné přestavbě chrámu svatého Petra, doporučil papeži Juliovi II. v Římě. Tak vznikla například Raffaellova freska Athénská škola, kde zobrazil sám sebe i Leonarda jako Platóna a Bramanteho jako Archiméda. Po smrti Julia II. v roce 1513 pracoval Raffaello i pro jeho nástupce Lva X. V roce 1514 byl jmenován novým architektem chrámu svatého Petra. Stavbu vedl až do své smrti, mnoho se z jeho návrhů však nedochovalo.
Svatá Cecílie – vidět a zemřít
O jednom Raffaellově díle se traduje pozoruhodná historka: když prý starý mistr v Bologni jménem Francesco Francia uviděl obraz svaté Cecilie, tak ohromením zemřel. Raffaello jej namaloval roku 1514 pro Elenu Duglioli Dall’Ollio. A proč zrovna svatá Cecílie? Za dob pronásledování křesťanů tato raně křesťanská mučednice, prý krásná dívka, svého manžela Valeriana v jejich svatební noc obrátila na víru a přesvědčila ho, aby jí ponechal její panenství. Jejím atributem se stal hudební nástroj a je považována za patronku hudebníků, to je však dáno spíše špatným výkladem – v srdci totiž slyšela zpívat anděla. Raffaello ji zobrazil ve zlatých šatech, tak jak bylo objeveno roku 1599 její tělo- skoro osmdesát let po Raffaellově smrti. Stalo se tak při restaurování baziliky v římské části Trastevere, po objevení sarkofágu s ostatky svaté Cecílie. Po jeho otevření bylo objeveno její neporušené tělo. Oblečena byla v šatech, které protkávaly zlaté nitky. Tento objev inspiroval sochaře Stefana Maderna, který vytvořil sochu pro její hrobku – o této zajímavé kapitole dějin umění někdy příště.
Agostino Chigi a spor o hlavy
Raffaelův mecenáš, pro kterého namaloval do kaple v římském kostele Santa Maria della Pace Sibyly s proroky, vyplatil Raffaellovi 500 dukátů, tomu se to ovšem zdálo málo. Mecenáše požádal o příplatek, ale jeho žádost nebyla vyslyšena. Pozval si tedy Michelangela, aby posoudil, jakou má dílo cenu. Michelangelo se prý dlouho jen mlčky díval, a když se ho zeptali, co si o díle myslí, vyslovil se, že dokonce jen jedna jediná hlava má hodnotu 100 dukátů. Chigi tedy nechal Raffaellovi vyplatit peníze i za zbytek hlav s nadějí, že za více hlav už Raffaello opravdu chtít zaplatit nebude.
Sixtinská madona
Nejslavnější z jeho madon: Sixtinská madona (1512-1518) – Madona di San Sisto – byla Raffaellem dokončena roku 1518, když mu bylo 35 let.
A proč právě sixtinská? Malbu sice sponzoroval papež Julius II., ale říká se jí tak podle patrona kláštera, svatého Sixta. Byla vytvořena pro klášter sv. Sixta v Piacenze. Mnich z tohoto kláštera, Felice Passero, se o obraze roku 1593 vyjádřil, že je to zázračné a ještě nedoceněné dílo z rukou jedinečného Raffaella.
Proslulou se Sixtinská madonna stala díky zvláštní tesknosti a vážném pohledu očí, který jakoby již věděl, co její dítě čeká. Jako patron kláštera klečí svatý Sixtus nalevo, napravo klečí svatá Barbora. Oltář byl zasvěcen jim oběma. Dole sledují celý výjev andílci, které tam Raffaello doplnil později, přes již namalované mraky. Jsou to právě andílci, kteří se později stali tolik kopírovanou části tohoto obrazu. Klečící svatý Sixtus, který vedle sebe odložil svoji papežskou tiáru, se gestem ruky přimlouvá za věřící. Svatá Barbora vyjadřuje pokoru a soustrast.
Pohled až za obraz
Raffaello svoje obrazy maloval na dřevěné desky, tento je však na plátně. Má to praktické vysvětlení – pro pohodlnější převoz z Říma do Piacenzy. Obraz o rozměrech 269,5 x 200 cm je namalován na plátno složené ze tří částí. Raffaellovi se povedlo dokonale propojit na obraze oba světy, sféru pozemskou i nebeskou pouze ve dvou vrstvách barvy! Víme ale, že si nejprve udělal náčrt na karton, který potom propíchal a obrysy přenesl na plátno pomocí uhlíkového prášku.
V centru obrazu vidíme Pannu Marii s Ježíškem. Raffaello původně, jak se zjistilo díky pořízeným rentgenovým snímkům, namaloval její oči níže asi o polovinu očního průměru, než jak je můžeme vidět dnes. Nakonec je posunul výš. Marie s Ježíškem se nedívají na věřícího (diváka) přímo, podle badatele Andrease Pratera byl jejich pohled původně směřován podle umístění oltářního obrazu v klášteře na kříž na lektoriu.
Na obraze je pro celkový dojem využité pyramidální schéma kompozice. V pozadí obrazu se vynořuje z oblaků záplava andělských tváří.
V Obrazárně starých mistrů v Drážďanech se obraz nachází od roku 1754. Tehdy ho odkoupil po zdlouhavém vyjednávání jeden drážďanský rodák za v přepočtu 20 tisíc zlatých (v dnešních korunách asi 3 miliony). Byl jím August III. Polský (který zároveň zastával funkci polského krále, litevského velkovévody a saského vévody a kurfiřta).
Ille hic est Raphael, timuit quo sospite vinci, rerum magna parens et moriente mori .
Raffaello nejen maloval, ale také šest let vedl přestavbu chrámu svatého Petra v Římě. K tomu skládal sonety a ve společnosti byl velmi oblíbený. Přezdívalo se mu princ malířů. I když byl mladší než Leonardo a Michelangelo, byl s nimi srovnáván.
Hrozného plenění a zkázy věčného města-Sacco di Roma, vojsky císaře Karla V., se už Raffaello nedožil, zemřel o sedm let dříve, v pouhých 37 letech. Údajně na srdeční selhání na oslavě svých narozenin.
Na jeho náhrobku v římském Pantheonu je uveden latinský epitaf jeho dobrého přítele, známého italského učence Pietra Bempa, kterého Raffaello portrétoval v roce 1504:
„Zde leží Raphael, jehož se příroda obávala, že ji překoná, když zemřel, obávala se, že zemře též.“
Několik dalších uměleckých děl najdete v galerii pod článkem.
PV
