Michelangelo, geniální umělec nebo autista?

Pohodlně se usaďte. Seriál, který bude místy i napínavý je opět zde.

Toto je třetí ze série článků, které najdete  na našem webu pod názvem „Střípky dějin umění“. Odkaz na seznam všech článků najdete zde.

Michelangelo Buonarroti (6. 3. 1475 provincie Arezzo – 18. 2. 1564 Řím, Santa Croce)

Hlavní představitel florentské školy, sám sebe považoval za sochaře- sochařství podle něj bylo malířství nadřazeno. V kresbě ale vynikal a byl i malířem a  architektem. Pro chrám svatého Petra nakonec pracoval zadarmo: „ku větší slávě Boží“.  A taky psal sonety. Udržoval tak v dopisech platonický vztah s básnířkou Vittorií Colonnou. Nesmíme ale zapomenout také o 40 mladšího šlechtice: Tommaso dei Cavalieri ho okouzlil roku 1532.

Spory mezi domorodci o místo narození

Michelangelo přišel na svět za poměrně vypjatých okolností.

Otec Lodovico Buonarroti-Simoni získal místo na dvou hradech: v Caprese a Casentinu. Před narozením svého druhorozeného syna tam pracoval jako podesta (v Itálii této doby byli takto označováni městští správní a soudní úředníci).

Michelangelova matka Francesca di Neri di Miniato del Sera mezitím zůstávala ve Florencii, kde měla být jako těhotná v bezpečí.

Vše nasvědčuje tomu, že se spolu vydali 1. března i přes pokročilé těhotenství Francescy na náročnou cestu na koních, protože prchali před morem. Zvolili nejkratší možnou trasu vedoucí ke Casentinu, na které museli dvakrát překovat vysoké vrcholky hor. Nedaleko Casentina se stala nehoda, kdy Michelangelova matka spadla z koně, který ji za sebou táhl. Té noci se malý Michelangelo narodil. Vede se spor, zda to bylo až v Caprese nebo v Casentinu. Někteří životopisci uvádějí Casentino v údolí řeky Arno, které je na cestě od Florencie o 40 km blíže než Caprese. Když Vasari vydal první verzi Michelangelova životopisu, Michelangelo nebyl spokojen a nechal svůj životopis sepsat Ascaniem Condivim, který byl jeho žákem, a ten uvedl jako místo jeho narození Casentino. Vasari místo Florencie uvedl ve 2. vydání Caprese.

Pro některé Italy je argumentem údajný odkaz na místo jeho narození, který můžeme vidět na fresce ze sixtinské kaple, kde nad Adamovou hlavou ve scéně stvoření namaloval skálu stejného tvaru jako je modlitební místo nad Chiusi della Verna, která je ale v půlce cesty mezi oběma obcemi.

Matka Francesca zemřela, když měl Michelangelo šest let a její muž ji přežil o půl století. Michelangelo studoval nejprve malířství. Ve třinácti nastoupil do dílny k Domenicu Ghirlandaiovi. Když se učil u Ghirlandaia druhým rokem, vyžádal si Lorenzo Medicejský, řečený il Magnifico (Nádherný, Velkolepý) jeho nejlepší žáky, kteří by v sobě mohly mít talent pro sochařství. Jak bylo v renesanci zvykem, traduje se vtipná historka, kterou převzal Vasari od Doniho: o tom, jak Michelangelo v zahradě sv. Marka podle antických originálů vytvořil sochu Fauna, s otevřenou pusou plnou zubů a Lorenzo si ho ve srandě dobíral, zda neví, že starým lidem vždy nějaký zub chybí. Michelangelo tedy po jeho odchodu jeden zub Faunovi urazil tak mistrovsky, že to vypadalo, jakoby mu opravdu sám vypadl.

Lorenzo zemřel ve 43 letech, ale roku 1488 stačil založit akademii, kterou vedl Donatellův žák Bertoldo di Giovanni a u něj se Michelangelo učil. Lorenzo ubytoval Michelangela ve svém paláci a nechal ho jíst u stejného stolu jako své syny. Ne ale na dlouho, protože roku 1492 zemřel (možná na syfilis, jiné zdroje uvádějí, že na dnu).

Jednou se Michelangelo vytahoval v soutěži, kdo bude nejlepší v kresbě podle předlohy. Jeho spolužák z Bertoldovy akademie Pierro Torrighiani neunesl porážku a tak mu ve vzteku, prý ze závisti, že není tak dobrý v kresbě jako Michelangelo, přerazil nos. Potrestán byl za to Lorenzem vyhnáním z Florencie.

Michelangelo v kresbě tak vynikal, že když si půjčoval od známých pro překreslení staré kresby, nebyly k rozeznání od originálu. S vyhnáním Medicejských utekl z Florencie také. Nejdříve do Benátek a potom do Bologni, kde se seznámil s vládním činitelem Aldovrandim, u kterého rok pobýval.

Pozvání do Říma

Po návratu do Florencie vyhotovil sochu Spícího Kupida, která mu získala velkou reputaci a vynesla mu roku 1496 pozvání do Říma. Vypadala totiž úplně jako antické dílo. V Římě zůstal 5 let a vytvořil tam slavnou Pietu.

Nejslavnější díla

Pieta, kritika za poměr věku matky a dítěte.

Mramor, který si sám pečlivě vybíral, pochází z carrarských lomů. Pietu vytvořil v letech 1498-1500. Ve své době byl některými kritizován za nepoměr věku matky a syna v zobrazení. To bylo ale nepochopení Michelangelova záměru. Podle něj Marie byla právě taková proto, že byla oproštěna od hříchu, byla pannou, a proto na ní nebylo vidět stárnutí. Jednou prý slyšel skupinku Lombarďanů bavit se před Pietou o tom, kdo je jejím autorem: „Náš Gobbo z Milána,“ pravil jeden z nich a měl na mysli Cristofora Solariho. To přimělo Michelangela k ojedinělému kroku: po tomto zážitku v noci vytesal svůj podpis na stuhu, co zdobí Mariinu hruď. Je to jediná socha, kterou podepsal. V roce 1972 poničil 15 ranami kladivem sousoší maďarský schizofrenik Lászlo Tóth, který vystudoval geologii a byl přesvědčen, že je zmrtvýchvstalý Ježíš, za svůj čin byl zavřen do blázince a po propuštění deportován do Austrálie. Urazil soše nos, ruku a kus očního víčka. Nakonec bylo rozhodnuto, že Pieta byla opravena tak, aby nikdo nepoznal, že k incidentu někdy došlo.

David byl původně kus znehodnoceného mramoru

Sochu Davida, na které pracoval v letech 1501-1504 si u něj objednali konzulové cechu soukeníků a představení stavební hutě. Vznikl z kusu mramoru znehodnoceného mistrem Simone da Fiesole, který ho zkazil při tesání zamýšleného obra… Když byla socha hotová, z Michelangelova ateliéru na Palazzo Vecchio ji dopravovali 4 dny. Vyměnili 800 kg těžkého Davida za Donatellovu sochu Judity. I když je dílo považováno za vzor a oslavu souměrného lidského těla, moderní digitální doba s projektem Univerzity ve Stanfordu odhalila jednu nedokonalost, a sice- že David trochu šilhá- levým okem se dívá více doleva.

Tato dvě díla Michelangela proslavila. Bylo mu teprve třicet a zakázky se mu jen hrnuly. 15 soch pro rodinu Piccolominiů za svůj život ani neměl čas dokončit.

Malby pro papeže

Papež Julius II. mu zadal kromě svého ohromného náhrobku vyzdobit freskami strop sixtinské kaple, a tak vznikly velkolepé malby z let 1508-1512. Znázorňují výjevy z Genesis, postavy proroků a sibyl a 4 symboly osvobození národa izraelského: Kovový had, Goliáš, Judita a Ester a předchůdci Kristovy očekávající příchod Spasitele. Pro papeže Pavla III. ve stejné kapli, ale o 30 let později, Poslední soud. Na něm musely být zamalovány intimní partie všech postav. Papežský úředník, který to způsobil, byl po té Michelangelem vyobrazen jako král Midas s oslíma ušima, navíc omotaný hadem s hlavou u jeho rozkroku.

Chrám svatého Petra v Římě

Když bylo Michelangelovi 70 let, převzal vedení stavby po Antoniovi da Sangallovi. Nikdo po něm na chrámu nepracoval tak dlouho jako Michelangelo a nevtiskl chrámu tak nepřekonatelnou podobu. Michelangelovy nápady byly výjimečné. Vykonstruoval kopuli nevídaných rozměrů, kterou podpírají čtyři zpevněné pilíře. Od papeže měl dovoleno bourat a přestavovat, co ho napadne.

Autista trpící osteoartrózou?

Raffaello namaloval Michelangela na fresce Athénská škola v roce 1511 s odhalenými koleny, která vypadají, jakoby měl Michelangelo dnu. Jacopino del Conte zase zobrazil Michelangela s výraznými klouby na ruce okolo roku 1535. Že by mohl mít některou formu autismu si zase domýšlejí jiní kvůli jeho zvláštnímu stylu života.

Díky životopisci Vasarimu, který ho ještě stihl naposledy navštívit,víme, že Michelangelo pracoval ve svém ateliéru ještě 6 dní před svojí smrtí. Už ho ale tak bolely ruce, že nemohl psát dopisy, a tak je diktoval..

Několik dalších uměleckých děl najdete v galerii pod článkem. Jako zdroj posloužila Wikipedie.

PV